Kamerové systémy

Dotaz:

Ve firmě nainstalovali kamery, které slouží pro kontrolu technologického zařízení. Samozřejmě, že když kolem technologie projde nějaká osoba, je natočena kamerou na záznamové zařízení. Na tomto záznamovém zařízení je záznam uchováván po dobu tří dní a poté se automaticky maže.

Je zpětné prohlížení záznamu (upozorňuji - ne pořízení kopie na externí záznamové médium) považováno za zneužití ochrany osobních dat? To znamená, že kdokoli se zpětně může podívat, kdo kudy prošel.

Co se týká Vašeho dotazu, tak si dovolím nejdříve pár poznámek. V souvislosti s kamerovými systémy je vždy nejdříve vyřešit, zda na provozování kamerových systémů vůbec dopadá zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně dalších zákonů (dále jen "ZOOU"). Podle § 4 písm. a) ZOOU je osobním údajem jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu.

Převedeme-li tuto definici do srozumitelnějšího jazyka, pak jde v zásadě o to, zda jste jako provozovatel kamery schopen nějak zjistit, co to je za lidi, které natáčíte. Pokud by šlo např. o kameru instalovanou v obchodě, která by mimo jiné snímala i prodavačky, které mají na svém oděvu cedulku se svým jménem, které by bylo čitelné, potom se bude jednat o zpracování osobních údajů v rámci zákona o ochraně osobních údajů. Jestliže však kamera bude "pouze" snímat lidi, o kterých nebude možné zjistit jejich totožnost, potom se na provozování takového kamerového systému nebude zákon o ochraně osobních údajů vztahovat. V takovém případě těžko asi budeme moci vůbec hovořit o zneužití ochrany osobních dat, alespoň pokud to budeme posuzovat podle regulace uvedené v zákoně o ochraně osobních údajů. To, že se na určité situace nevztahuje zákon o ochraně osobních údajů ještě neznamená, že nemůže být regulovaná jiným zákonem. V tomto případě připadá v úvahu obecná ochrana osobnosti člověka upravená v občanském zákoníku. Prakticky vzato však k nějakému zásahu do práv na ochranu osobnosti v uvedeném případě docházet zřejmě nebude.

Předpokládejme tedy, že se zákon o ochraně osobních údajů na provozování kamerového systému vztahuje. Potom musíme zkoumat účel, kvůli kterému byl kamerový systém instalován (zpravidla půjde o ochranu majetku). Zde se již dostáváme na půdu zákona o ochraně osobních údajů. Podle § 5 odst. 1 písm. f) ZOOU lze zpracovávat osobní údaje pouze v souladu s účelem, k němuž byly shromážděny. To znamená, že cokoli se s osobními údaji děje (ZOOU používá výraz zpracování osobních údajů) musí korespondovat s tím základním účelem, kvůli kterému byl kamerový systém instalován (pravděpodobně ochrana majetku).

Jestliže jsou osobní údaje zpracovávány způsobem, že si je kdokoli může prohlížet, domnívám se, že uvedené zpracování není k naplnění účelu zpracování nezbytné. Jinými slovy řečeno: Pokud natáčím lidi kvůli ochraně svého majetku, potom úplně stačí, když budu na tyto záznamy koukat sám (případně mnou pověření pracovníci). Umožnit sledování záznamů komukoli (tady lidem odlišným od těch, kteří měli ode mne za úkol prověřovat záznamy, zda se něco neztratilo) vlastně znamená, že toto prohlížení záznamů ztrácí svoji bezpečnostně ochrannou funkci. Pokud tedy záznamy sledují lidé, kteří nemají od provozovatele kamerového sytému ( v dikci ZOOU správce osobních údajů) pověření nebo úkol, aby tyto záznamy sledovali za stanoveným účelem (ochrana majetku), potom půjde ze strany provozovatele kamerového sytému pravděpodobně o porušení povinnosti uvedené v § 5 odst. 1 písm. f) ZOOU tedy: zpracovávat osobní údaje pouze v souladu s účelem, k němuž byly shromážděny.